Reminiscence and Resource Centre

V ADAMCIK B ALLEN D ANDREWS J BRAY
G BROOKS B BUTLER MRS CERMAK J CHAPMAN
H CHILDS R ELSTOB A FEDORCIO R FIELD
G FRANCIS S KNIGHT J LARKIN C MERCER
R PARKINSON A PERRIE C & M PRITCHARD V PURKISS
D REARDON K STANLEY L WADE P WHITFIELD
Nasi tovarnu take navstivilo par slavnych osobnosti. BBC tehdy vysilala hudebni porad pro pracovniky v tovarnach. Jednou se tento porad vysilal z kina Bata, ktere tehdy slouzilo k mnoha ruznym ucelum.
Vzpominam si, ze jsem tehdy provadel po tovarne Cardew “Cad” Robinsona. Take mladika co organizoval skautskou “Gang Show” a take “Chief Guide” Ralpha Readera. Kdo si na to dnes vzpomene?!
Se Skauty, jsme meli tehdy dohodu, a vyrabeli jsme obuv “Wayfinder” specialne pro ne. Byly to boty ktere mely v podpatku zabudovany kompas, takze Skauti konecne mohly prestat hledat stromy s rostoucim mechem na severni strane.
Asi bych se mel take zminit o tom, ze jsem byl vybran, a nebo mozna vypovezen na Jamajku, abych tam otevrel pobocku.
Zeptal jsem se sve zeny Mary, co bych mel delat, jestli to prijmout. Ona mi odpovedela otazkou, jestli chceme zustat na tomto miste cely svuj zivot.
Rozhodli jsme se odejit, ale nejdriv jsme zasli do knihkupectvi v Gravesend zjistit, kde je vlastne Jamajka.
Zacal jsem v roce 1936 pracovat v oddeleni 1202 jako 15ti lety mladik bez zkusenosti jak si poradit s ucty.
Bylo to tehdy, kdy Eddie touzil po pani Simpsonove, ale ona touzebne vzhlizela k trunu a premyslela, jestli po Wallace, Warfield a Simpson, by se prijmeni Windsor dobre vyslovovalo.
Ma prvni prace byla zapisovat denni obrat vsech obchodu, kterych –pokud si pamatuji- jsme tehdy meli kolem 102.
Na jednom papire jsem musel mit jmena vsech obchodu a kolik zbozi odebrali. Kolik obuvi, ponozek a puncoch, pedikury v nekterych vetsich obchodech, plechovek s kremem na boty, tkanicek a ostatnich veci. Kdyz to nebylo v poradku, kazdy kus musel byt zapsan oproti puvodnimu stavu v procentech.
Vsechny tyto nesmysly byly zaslany pres noc od vsech vedoucich obchodu na kousku papiru kolem 2 stop sirokeho a neco malo pres pul ince dlouheho. Byly vytrzeny z knihy, kterou jim pro tento ucel dali. Samozrejme, lidi jsou jaci jsou a asi zmeskali postu, ale vzdycky bylo aspon pul tuctu tech, ktere se po ceste ztratily. Abych zaplnil tyto mezery, musel jsem kazdemu vedoucimu zavolat, abych ty informace ziskal.
No, tehdy clovek nemohl jen tak zvednout telefon a vytocit cislo. Spolecnost se obavala, aby nekteri lide nevolali treba domu zeptat se, co bylo k veceri a nebo matce, jestli nezapomnela vyzehlit kosili, protoze se jde vecer do kina.
Kvuli tomu jsem musel mit dalsi formular podepsany od 4 vedoucich pracovniku a predlozit to operatorovi na telefonni ustredne k dosvedceni dulezitosti meho telefonatu.
V zari 1939, kdy se zacala stahovat valecna mracna, Tomas (Bata – mladsi) a Victor (Schmidt) se vydali bojovat na klidnejsi pobrezi do 3 000 mil vzdalene Kanady a mlady John Tusa prevzal oteze vedeni firmy.
Musim rict, ze jsem toho kluka hodne respektoval. Udelal toho hodne pro tovarnu a nemam pro nej nic jineho nez slova chvaly.
Nekdy byl mozna v nekterych vecech trochu narocny, ale clovek proste musel, pokud chtel mit praci hotovou. John byl zridka viden bez sveho klobouku.
Anthony Eden a John se obvykle usadili v me kancelari v kozeluzne kde John mival patecni konference. Sedl si tam na skrinku a dovoloval si na kazdeho kdo prosel kolem nej a neprokazal mu patricnou uctu.
Po konferenci jsem se musel presvedcit, ze je pro nej pripraveny vytah aby ho vzal na inspekci dalsich podlazi. A pak jsem rychle priskocil k telefonu, abych varoval vedouci kazdeho podlazi, ze je na ceste k nim.
Tovarna byla na predmesti Kingstonu, v ulici Spanelske mesto, a my jsme museli improvazovat a zacit od zakladu vsechno sami. Ja obvykle pomahal Donu Wigginsovi, vedoucimu elektrikari, ktery prisel s nami, a myslim, ze bych se klidne mohl zivit jako pomocny elektrikar pote, kolik kabelu jsem pokryl.
V pozdejsich letech jsem se sam sobe divil, jak jsem byl schopny naucit mistni lidi, jak delat boty.
No, ale myslim, ze to nakonec byla dobra zkusenost, podnebi bylo teple, ale my jsme ztezi meli cas si to uzit. I takove okouzlujici mista jako hotel Montego Bay byl trochu vic nez jen hotel postaveny vedle mocalu, a ta vune z kuchyne mi silne pripominala masovy kolac a bramborovou kasi, ktere prodavali na promenade v Southend a rikali jsme tomu “Golden Mile”.
Po ctyri a pul letech jsme se vratili zpet do Anglie, kde jsem byl pote povysen do “hvezdnych vysin” mezi managery.
Rob Elstob a Alan Cossin
Ron, John Tusa and others in Jamaica.
RON ELSTOB